„Tak se tady, chlapče, trochu porozhlídni. Ale s ničím nepočítej, protože my nikoho nepotřebujem.“
Zvláštní věta od ředitele regionální televize ZAK v Plzni přilétla k mým uším po tom, co jsem vylezl z porady redakce, která čítala čtyři členy i se mnou. Asi není třeba dodávat, že tento počet měl do optimálního stavu drobet daleko. Ok, říkal jsem si a moje vyjukanost mi nedala prostor myslet si něco jiného, než že se prostě pár dní porozhlédnu a půjdu si po svých. O dva dny později, po tom, co jsem se vrátil ze svého prvního samostatného natáčení (tehdy ještě jako redaktor) a hleděl na torzo redakce, které čítalo ještě o jeden kus méně, působila stejná věta vyřčená znovu tím samým ředitelem už o něco úsměvněji. „Ale co, tak se prostě porozhlídnu a půjdu,“ říkal jsem si, když jsem scházel po schodech do střižny, kde se právě chystala do vysílání reportáž, která měla divákům představit dalšího z řady studentíků, kteří si, v podstatě jen tak z ulice přišli zkusit, co obnáší práce v televizi.
Večer jsem se na sebe díval v televizi a očekával další výzvy. Prázdniny, dovolené a bacily udělaly své, a tak jsem se, zatím provizorně, stal reportérem ve zpravodajství televize ZAK. Za pár dní další redakční odpadlík a ze mě se stal, jasně, že provizorně, sporťák. Potom kamerostřihač, potom člen produkční skupiny, potom občas moderátor a potom? Potom jsem si konečně vzal k srdci větu, že mě vlastně nepotřebují a po čtyřech letech porozhlížení jsem se spakoval a šel si po svých 🙂