„Vy jste se asi úplně posrali, to snad ani nemyslíš vážně! Jestli jste s Jaroušem zvyklí to takhle plácat, tak si to dělejte sami, ale já vám na to seru!“

Takových hovorů s klienty jsem do té doby neměl moc. Přesně? Nula! Snad i tenhle krátký úryvek ze zhruba minutového telefonátu vám dokáže přiblížit, jak jsem se cítil malej. Můj part byl veskrze komparzní a vedle galapředstavení mého v té době ještě pořád klienta působil hodně připosraně. Moje ahoj na začátku a ahoj na konci ohraničilo spršku fakt hustých nadávek, která byla rozhodně mrazivější než ta chvilka bolesti, když lezete do ledové vody. Tam vám ale nohy a ruce za chvíli znecitliví a je to pohoda. Jenže tohle jen tak neotupělo.

Příběh píšu už s nadhledem, což je pro něj asi dobře. V kalendáři svítil rok 2014 a přes mého dlouholetého klienta Jarouše jsem se dostal k chlápkovi, kterých za život moc nepotkáte. Odhadem 195 centimetrů ryzího bohémství, které mi přišlo do života jako uragán. A stejně rychle z něj taky vyfičelo.

Prostě. Jarouš se měl za podpory svého známého Viléma zúčastnit celkem významných závodů. Proběhly nějaké testy, videa, všechno v pohodě, až nadešel ten den. Akce se vydařila a napjatě se čekalo, co vypadne ze mě. Takže trailer. „Jo, Tome, to je dobrý, hele v pohodě, vypusť to. Ale je to jenom taková ochutnávka, že jo?“ Jasně, že to byla ochutnávka, to hlavní mělo teprve přijít.

„Hele, jako dobrý, ale mně by se líbilo, aby to bylo víc takový jako bé, bé, bé, střih, střih, blázinec, bé, bé, bé. Zkus to prosím ještě drobet předělat.“ Dobře, tak první verzí jsem úplně neoslnil. Mrzí mě to, ale to se prostě někdy stane. I mí nejnáročnější klienti mi video sem tam vrátí s tím, že jim to prostě nesedlo.

„Todle je fakt dobrý, to se líbí i mně a to mě tohle fakt nezajímá.“ Manželka mi med kolem huby většinou nemaže (snad), takže jsem pln očekávání poslal Vilémovi druhou verzi. „Vy jste se asi úplně posrali, to snad ani nemyslíš vážně..“ No takže ani druhá verze se asi nevydařila. Ale já se fakt snažil, takže mě ten telefonát celkem sejmul. O pár dní později na dovolené v Tatrách protáčím panenky. Zvoní telefon – Vilém. „Tome, promiň, já se nechal drobet unést. Už jsem to vstřebal a rád bych to teď nějak dokončil.“ Mám rád lidi, co jsou sví, ale přitom se dokážou na věci podívat drobet z výšky, takže jsem tohle Vilémovo gesto dost ocenil.

Spolupráce bohužel ani tak nedopadla, protože bylo potřeba dostat materiál od nějakých třetích stran, což se ukázalo, jako úkol nad naše síly.

Někdy se to prostě nepovede…